Báchorka zpod viaduktu aneb nikdy nemaluj

Hadrář se vymrštil a jednou rukou hladově chňapnul po balíčku plátna. Protože ale v druhé ruce pořád držel svazek výztuží, nebyl dost rychlý. Gustav balíkem instinktivně trhnul zpátky.
„Já sám!“ vyhrkl. Sotva to dořekl, kousl se do rtů.
Hadrář zatnul zuby, zavřel levé oko a vtáhnul hlavu mezi ramena, takže teď vypadal jako šatní komoda potažená bahnem, špínou a různobarevnými kousky dětského oblečení. Gustav cítil, jak mu ve spáncích tepe krev a srdce poděšeně tluče.
„Tak dobře. Rozbal to!“
Mladík ulehčeně vydechnul. Třesoucími se prsty začal rozbalovat plátno. Dával přitom velký pozor na předmět uvnitř. Hadrář chtivě sledoval každý jeho pohyb.
„Tady to je,“ Gustav ukázal svému obchodnímu partnerovi jeho platbu. Na rozloženém plátně ležela podlouhlá lesklá věc.
Hadrář radostně zachrochtal. „Dohodnuto! Dohodnuto! Chci!“ znělo to jako když někdo kope do prázdného sudu.
Gustav přehodil plátno zpátky přes lesklou věc a podal ji hadráři. Ten se ji hladově chopil a přivinul ji k sobě. Téměř něžně ji pak uložil kamsi do hlubin svých šatů. Gustav se až podivoval, kolik lásky z toho tvora zářilo, když si tak pečlivě schovával rameno gramofonu s novou jehlou.
„Na ber, ber,“ zajíkal se Hadrář a cpal Gustavovi do ruky cenu, kterou požadoval.
„Funguje to?“ zeptal se nejistě mládenec.
„Ano, funguje. Moc,“ chrochtnul Hadrář a oči mu zamžikaly. „Namaluješ kruh na dveře domu a můžeš vstoupit do jeho zdí. Namaluješ kruh kolem spícího a můžeš vstoupit do jeho snů. Oooh, moc to funguje, moc.“
Gustav s Hadrářem chvíli stáli proti sobě. Drobný mladíček nejistě hleděl na pokrouceného obra se žlutým pohledem. Nahoře nad nimi znovu zaduněl vlak. Z hadrářových zad se odlepila dětská čepička s kšiltem a líně splachtila na zem.
Mladík polknul: „Ale já jsem slyšel, že ještě...“
A v tu chvíli se Hadrář pohnul. Mnohem rychleji a mnohem dravěji než předtím. Pravou rukou chytil Gustava pod krkem a zvednul ho do výše. Levá ruka se spletenými tyčemi se vymrštila do vzduchu. Žluté oko sebou zacukalo.
Gustav by chtěl křičet, ale nemohl ani dýchat. Hadrář vycenil svoje černé zuby a výhružně předsadil bradu.
„Nikdy... Nikdy... Ty malý hnísku... Nikdy nemaluj křídou kruh kolem mrtvého. Nikdy!“
Ozvalo se několik těžkých kroků a pak mokré plácnutí, jak když něco velkého spadne do vody. Vteřinku bylo ticho, ale opravdu jen vteřinku. Pak ve tmě něco zaharašilo, jako když se drobné myšky rozeběhnou mezi starými plechovkami. A pak se ozvala hudba. Stará, sedřená a unavená gramofonová hudba.
Hadrář spokojeně zachrochtal a pak všechno opět překryl hluk dalšího nočního expresu.