<< Späť
 

Dobré účty dělají dobré přátele

Jindřich se ošil a zkusil znovu pevnost konopného provazu, který mu bolestivě svíral paže, spoutané za opěradlem rámu kovové židle. Snažil se alespoň něco zaslechnout, protože přes pytel, vonící zeleným čajem, který měl nasazený na hlavě, neviděl nic. Marně. Musel tu už sedět celou věčnost a stále jen ticho. A pak najednou, konečně zvuk těžkých kroků. Rachot zámku a pak kroky na kamenné podlaze místnosti, kde Jindřich seděl. Žaludek mu sevřela ledová ruka strachu.

Napřed zaslechnul vzdálený šepot, ale potom se ozval příjemný mužský hlas kousek před ním.

"Pane Konráde, dovolte, abych vám popřál krásný večer," začal klidně a nerušeně muž před ním. "Pokud by vám to nevadilo, tak bychom si vámi krátce pohovořili."

Jindřich jen poklknul a než se stihnul nadechnout, aby něco odpověděl, tak muž pokračoval.

"Povězte nám, pane Konráde, baví vás vaše sklářská práce?" tiše a klidně se jej zeptal ten hlas. Někde v dáli uslyšel Jindřich kovové cvaknutí.

"A.. ano," vydechl Jindřich, zmatený otázkou.

"To jde vidět, vyrábíte prvotřídní zboží," hlas muže se rozplýval nadšením: "Takové nelze často sehnat ani na Trhu, natož jen tak běžně mezi Obyvateli."

Jindřich mlčel, nechápal, proč by jej někdo unesl, aby se s ním bavil o jeho práci.

"Především vaše zrcadla jsou vaším majstrštykem, nemýlím-li se," tentokrát hlas muže třesknul jako bič. A Jindřich pochopil.

"Ne, ne, prosím, nechte mě to vysvětlit, mám rodinu," rychle ze sebe dostal Jindřich.

"To byla řečnická otázka," vyštěknul na něj hlas muže a chvíli připravil Jindřicha o slovo: "A navíc vaše odpověď není pravdivá. Již pár hodin."

Jindřich jen zalapal po dechu, protože mu došlo, že muž nežertuje. Už mu bylo zcela jasné, kde se nachází a v jak velkém problému se ocitnul.

"Prosím, pane Štiko," zariskoval oslovit muže před sebou: "Ušetřete mě, já nikomu Střep neprodal. Vždy jsem pracoval pro rodinu Wilsonů poctivě." Jindřich se zajíknul a do očí mu vstoupily slzy.

"Nejsem pan Štika, pane Konráde, a nemám v úmyslu ti jakkoliv ublížit," uklidňoval jej - zcela bezúspěšně, přiznejme si - hlas: "Protože kdyby bylo mým úkolem ti ublížit, tak už bys to pocítil z bezprostřední blízkosti."

Myšlenky, které letěly Jindřichovou hlavou byly temné. Bylo mu jasné, že z rukou pana Štiky a jeho lidí už se zdravý nedostane. Jasně mu sdělili, že mu zabili rodinu, a zřejmě jej čeká to samé. Už zaslechl, že někdo použil jeho Střep jako zbraň u Soudu proti Gregoriánu Wilsonovi a do teď není zřejmé, jak moc úspešný byl. A bylo jasné, že Wilsonovci pošlou své nejlepší muže, aby nalezli vraha. A stejně tak mu bylo jasné, že jeho šance na přežití jsou stejně mizivé jako šance jepice po soumraku. Už ani pláč nezadržoval. Nebyl nikdo, ale nedělal si iluze, že by to pana Štiku zajímalo.

"Ale no tak, hlavu vzhůru pane Konráde," povzbudil jej hlas muže před ním, "nemám v úmyslu vám ublížit. Vím, co si Obyvatelé vypráví, ale nejsme bezcitní zabijáci."

"Ne," zakřičel Jindřich a cítil, jak se v něm zbírá vztek, pramenící z čirého zoufalství, "tak proč jste zabili mou rodinu?"

"Vaše rodina nás nezajímá, pane Konráde. A její smrt je panu Štikovi opravdu líto. Nicméně vraha musíte hledat mezi Peregrínovci, ti chtěli umlčet své zdroje, aby nemohli být souzeni," usadil jej hlas muže: "Pan Štika dodržuje jasný kodex obchodního chování a to nezahrnuje nezainteresované osoby. Nejsme žádná sprostá Mafie, jsem zástupci Úvěrové komory domu Wilsonů. A mým úkolem je pouze probrat s vámi otázku finančního vyrovnání za minulý Trh vůči rodině. Konrkétně to znamená podíl 7,8%, s přihlédnutím k vašemu obratu za posledních pět Trhů a spřízněnost krve vašeho strýce s rodem. Politika nás nezajímá."